Hlavní součástí křesťanského života je život s Bohem a očekávání jeho druhého příchodu. A já si pokládám otázku: 

Jaký je můj Bůh? 

 

Při představě posledního soudu můžu mít pocit, že Bohu jde o to, aby nás odsoudil, vytmavil nám naše hříchy (včetně těch, o nichž jsme nevěděli). Může se nám zdát, že Bůh se bude vyžívat v tom, jak jsme špatní, a že si bude porovnávat svůj deníček záznamů hříchů s tím, co jsme vyznali u zpovědi...

Je ale tohle Bůh, který se dá nazvat slovem „Láska“? Chci skutečně s takovým Bohem žít, a čekat na jeho příchod?

 

Může se nám zdát, že Bůh nás bude soudit bez jakéhokoli zájmu – jinými slovy: že mu na nás nezáleží.

Boží soud ale nespočívá v našem odsouzení, ale v odsouzení zla (v našem definitivním osvobození) a přiznání nám dědictví Božích synů a dcer.

 

Jde jen o to, nebýt spojencem zla. Nemyslím tím nehřešit – to by bylo sice pěkné, a určitě se o to máme snažit, ale občas prostě do hříchu spadneme. Jde o to s hříchem nesouhlasit, alespoň vždy zpětně jej Bohu vyznat, udělat to, co chce Bůh udělat při posledním soudu: odsoudit zlo.

 

Bůh mi daroval svobodu, a já si mohu vybrat, zda budu zlo (hřích) ve svém životě odsuzovat, vyznávat se z něj, nebo ho budu tolerovat a skrývat jej. 

Zkusím to přirovnat. My (naše srdce) jsme jako nějaký nezávislý stát. Přichází zlý nepřítel (pokušení), který nás chce obsadit (hřích). My o tom nepříteli víme, že koná naprosté zrůdnosti (třeba něco podobného jako nacisté). Tento nepřítel nás napadne a díky naší chybě nás přece jen obsadí (jsme ve stavu hříchu). Záleží ale jen na nás, zda nepřítele odsoudíme a uznáme naši chybu, s kterou jsme mu umožnili obsazení našeho srdce, nebo si jej nebude všímat, či dokonce jej začneme skrývat – při čemž oběma způsoby tohoto nepřítele tolerujeme a schvalujeme tak i jeho zrůdnosti.

 

My nechceme být spojenci zla. A proto vyznáváme hřích s vědomím, že náš Bůh nám touží odpustit.

Bůh nikdy neměl problém s hříšníky, ani s těmi největšími, před nimiž si ostatní odplivli. Vždyť Ježíše nazývali „přítel celníků a hříšníků“. Bůh s hříšníky nemá problém. Má problém s tím, když se tváříme, že hřích nemáme, když jej zlehčujeme, nebo dokonce ukazujeme na hříchy lidí kolem nás. 

 

Našemu Bohu na nás záleží. Víc, než si umíme představit… Neodsuzuje nás, neznačí si naše hříchy. Nedívá se na naše hříchy, ale respektuje to, komu dáme své srdce…


Bože, jak jsi dobrý! Nemusím se Tě bát, protože Ty toužíš po mém štěstí více, než já sám. Neznačíš si mé hříchy, nejsi ten, který mě vidí skrze hříchy. Jsi Bůh, který vidí do srdce. Chci, aby mé srdce patřilo Tobě. Proto odsuzuji zlo, mé hříchy. Vyznávám je před Tebou a prosím za odpuštění. Vím, že Ty mi toužíš odpustit, a že mě miluješ víc, než si dokáži představit; miluješ mě více, než moji rodiče, než moji přátelé. Otvírám Ti své srdce, a přijímám Tě jako svého Krále a Přítele. Amen. :)